Bůh nemůže být všude, proto stvořil matky..

Září 2007

Prosím pomocte mi.....:)

15. září 2007 v 10:51 Moe kecy =)
Hoojec!!! Mám na vás všechny takovou prosbu.....potřebuju vybrat jednu básničku kterou bych přednášela ve škole....jenom k té básničce napište komentář , že myslíte , že si mám vybrat právě tuhle....moc vám všem děkuju a prosím fakt napište ty komentáře je to pro mě moc duležity....předem děkuju...:-*

Aerosmith - I Don't Wanna Miss a Thing ( Armagedon )

14. září 2007 v 21:28 Videa
Aerosmith - I Don't Wanna Miss a Thing ( Armagedon )

Moc moc smutný příběh

1. září 2007 v 12:24 Příběhy, povídky...

Moc moc smutný příběh

Život téhle holky začal jako nás všech ostatních….jako malá si ráda hrála na písku a s panenkami a jak postupem času rostla a rostla nacházela si nové a nové záliby….nejdříve to byli míčové hry potom to bylo kolo a nakonec se tou zálibou stala ona parta na první pohled vypadala strašně skvěle hezcí kluci příjemné holky a spousta zábavy která číhala na každém kroku….s touto partou se seznámila v 6 letech než šla do školy o prázdninách!její rodiče nikdy nebyli bohatí a tak si nemohly dovolit žádnou dovolenou a tak je tato holka trávila ve svém rodném městě!procházela se a najednou na oblíbeném pískovišti sedělo 7 holek a 8 kluků……malé a roztomilé holčičky a už v té době hezcí kluci na ní volali jestli se k nim nechce přidat……ona souhlasila a tak to s nimi začalo….s nadšením zjistili že budou chodit všichni do stejné třídy a tak bylo o zábavu postaráno všude……jak plynula léta jejich přátelství bylo silnější a silnější a mezi ní a jedním klukem se začalo vytvářet víc než přátelství…všichni si toho všimli ale přáli jim to a byli šťastní za ně!!jenže pak přišel zádrhel….všem v partě bylo kolem 14ti let a tak toužili po něčem víc…..přáli si cítit se víc dospělí a tak začali pít a kouřit….nikdy se neopili tak že by z toho byl problém jenže i to jim začínalo být málo…..a tak začali hulit!hulením to všechno začalo….dostali se do nekonečného kruhu starostí a problémů!neměli dostatek peněz na nové gramy a tak se zadlužovali a stále narůstal počet výhružek a úroků na dluzích…..tohle všechno láska těch dvou vydržela a pouto mezi nimi ale i mezi celou partou bylo stále silnější…..stal se zázrak a pár členů party si našlo práci….tím byli problémy zažehnány a oni si přísahali že s nikdy nezadluží…..půl roku to mezi nimi bylo hezké jenže pak přišel konec 9. třídy a oni se chtě nechtě museli rozloučit…..nikdy nezapomenou na ten okamžik jak stáli před budovou školy vedle sebe na celé kolo hrála písnička I belive od R Kellyho a oni si přísahali že se budou každý den vídat a že až dostudují najdou si společné bydlení a nikdy se od sebe už neodloučí….že spolu zestárnou a jednoho dne i umřou….!!i náš pár si přísahal věčnou lásku a společnou smrt a kluk řekl holce toto:,,Kdyby si měla umřít za 100 let chtěl bych umřít za 100 let bez jednoho dne abych nikdy nemusel žít bez tebe……Celé prázdniny se parta vídala ale 1. září se jejich cesty rozešli a vídali se jen velmi zřídka!!Láska našemu páru stále vycházela a vídali s když to bylo jen trošku možné,čekali na sebe před školou a podobně… Jenže děvče začalo mít problémy!ve třídě byla partička sympatických kluků….jenže to s nim šlo z kopce brali tvrdé drogy a tak je jednoho dne ze školy vyloučili….dívka se přes to všecko držela a zvládala školu,svého kluka ale i tvrdé drogy…..pak se jí vše začalo vymykat z rukou…..vyhodili jí ze školy a místo do školy chodila ven s touto partičkou ,,drogařů´´!!šlo to s ní stále z kopce a začala mít vážně zdravotní problémy…..se vším se svěřila svému klukovi a rodičům kteří jí byli oporou a dovolili jí aby se k nim její přítel nastěhoval aby jí byl velmi na blízku….on ukončil studium a začal s ní chodit na odvykací kůru…..v tomto těžkém období jí byli všichni oporou-jak rodiče, přítel tak celá parta…..všechno vypadalo že se obrací k dobrému a že začíná fajn život…..kluk mezitím pokračoval ve studiu a vyučil se kuchařem…dívka s rozhodla že do školy již nepůjde že až se ze všeho vyléčí udělá si nástavbu na kosmetičku a bude se živit jejím velkým snem!!Přišel den kdy šla dívka na poslední odvykací kůru!Terapii již měla za sebou a byla zcela vyléčena!!Proto se kluk rozhodl že jí pozve na zmrzlinu do její oblíbené cukrárny a řekl že spolu se zmrzlinou snědí i minulost a od teď budou žít naplno a spořádaně….Dívka využila příležitosti a oznámila svému klukovi že s ním čeká miminko že je ve druhém měsíci…..On byl štěstím bez sebe….Zdá se že tady by mohl příběh šťastně skončit ale nekončí bohužel má pokračování!!Po necelém týdnu šel zamilovaný pár na procházku…bylo to právě 1. máje,ani oni nechtěli aby jim láska uschla….šli se tedy políbit pod rozkvetlý strom….už jim zbývala poslední silnice když v tom je srazilo auto…..ono auto řídil kluk kterému právě zemřela holka na předávkování drogou….oba byli na místě mrtví a tím skončila jejich krásná láska plná slastí a strastí něžností ale i menších hádek….Byli uloženi do stejného hrobu vedle sebe a na hrobu je vytesán velký nápis:Ti dva se milovali a patřili k sobě jak Ginger a Fred,jako Tom a Jerry a přesto museli zemřít…..zemřeli spolu a tak jejich láská odpočívá s nimi ale stále přetrvává…..!!
Kvůli jedné holce která se nedokázala včas zachránit museli skončit ještě tři životy….!!Tomu muži to nikdo nikdy nevyčítal protože nebýt dívčiny důvěry mohl takhle někomu ublížit její chlapec…..Kéž by tak zodpovědných lidí bylo více a nebylo zbytečně ukončených životů….Možná to byl osud možná to byla náhoda!Jejich blízcí si říkali :kdyby šli o dvě minuty dřív nebo později toto by s nestalo!jenže slovo kdyby nám nikomu život nevrátí…..Každý si važme toho co máme a nechtějme víc protože taky můžeme mít míň a to nikdo nechce…..

Vůně šeříku

1. září 2007 v 12:01 Příběhy, povídky...

Vůně šeříku

Byla neděle ráno, když jsem se vydala na návštěvu ke své babičce. Právě jsem nastupovala do autobusu, když v tom se za mnou ozvalo: "Týno..." Moje nejlepší přítelkyně ze základní školy, Martina, stála u jízdních řádů s vysokým klukem. Za okamžik jsem v něm poznala svého bývalého přítele Lukáše.
Bez rozvahy jsem z autobusu vystoupila. Martina s Lukášem se drželi kolem pasu a s úsměvem mě pozorovali. V nestřežený okamžik jsem shlédla Lukáše od hlavy k patě a usoudila jsem, že je to opravdu fešák. Hlavou mi proběhl ten nekonečně krásný měsíc, který jsme spolu prožili. Pomyslela jsem si, že je má kamarádka pěkná potvora, ale v ten okamžik jsem si nebyla jistá, zda vůbec ví, že jsme spolu chodili. Z Lukášova pohledu byla najednou znát nejistota. Nenašel odvahu se mi podívat do očí. Nedivila jsem se, cítil vinu. Lukáš mě podvedl s o mnoho let starší ženou a nebyl schopen mně to rozumně vysvětlit. Rozešla jsem se s ním.
Za pár minut mi přijel další autobus. S úsměvem jsem se rozloučila a odběhla si sednout na oblíbenou sedačku uprostřed autobusu. Na poslední chvíli zdvihl Lukáš hlavu a ublíženě se na mě podíval, když v tom se autobus rozjel. Položila jsem dlaň na okno a otočila hlavu směrem k němu. Najednou mě popadl pocit úzkosti. Jela jsem pět zastávek, ale nepodařilo se mi ten pohled, podhled, který naznačoval lítost, zklamání a nerozhodnost vymazat z hlavy.
Těsně před polednem jsem dorazila ke své babičce. "Ahoj Týnko, už tě čekám!" ozvala se babička z kuchyně, kde chystala s láskou oběd. Jedly jsme jakousi masovou rolku, která vypadala jako podmračený smajlík, který se chystal, rozbrečet se. Usoudila jsem, že je na tom podobně jako já.
Okolo půl páté jsem se vydala opět na autobusovou zastávku pod strání. Jako obvykle jsem prošla kolem rozkvetlého šeříku a oschlé jedle, ale tentokrát jsem strnula. Na lavičce za nimi seděl s lahví Spritu Lukáš. Snažila jsem se nenápadně ztratit, ale nepodařilo se. Zamyšlený Lukáš mi zastoupil cestu. Nejistě se usmál a uchopil mě za ruku. Snažila jsem se mu vytrhnout, marně. Jeho stisk byl tak pevný. Když si všiml, že sebou cukám, smutně se na mě podíval. Neodolala jsem a šla jsem si sednout k němu na lavičku, těsně vedle lahve Spritu. Vůně šeříku byla tak silná, že mě nakonec donutila přiznat si, že ho i přes půl roční pauzu miluji. Za okamžik se odhodlal a začal mi vysvětlovat, co se tenkrát stalo. Samozřejmě mi nebylo jasné, proč mi to říká. Přece mě to nezajímalo, nežádala jsem žádné vysvětlování, tedy alespoň nyní, vysvětlovat měl už před půl rokem. "Pochop mě!" vykřikl náhle. V tom jsem od něj uskočila a začala jsem křičet. Dlouho nedokázal pochopit, co to vlastně dělám. Nezbylo mi nic jiného, než mu naznačit, že mě to nezajímá. Stále nechápal. "Martina!!!" vypadlo ze mě. Povzdechl si a otočil hlavu. Dala jsem se na útěk. Snažil se mě dohonit, ale já jsem na poslední chvíli vklouzla do autobusu. Přes spoustu lidí jsem se protlačila k oknu a všimla jsem si, jak v rozčílení praštil lahví o zem.
Celou cestu domů jsem utíkala. Domovní dveře jsem rozrazila jako raketa a v pokoji jsem se zhroutila na postel. Nic mi nedávalo smysl. Proč tak najednou Lukáš prosí o odpuštění? Ptala jsem se sama sebe. Nemohla jsem jíst ani pít. Nakonec jsem v noci dostala vysokou horečku a byla jsem odvezena společně s maminkou sanitkou do nemocnice.
Byl to zánět slepého střeva, a tak jsem putovala na operační sál. Ráno mi maminka přinesla pár nezbytných věcí a odešla opět do práce. Minuty a hodiny utíkaly tak pomalu. Napsala jsem téměř padesát sms a vypila jsem téměř dva litry vody. Kolem půl třetí kdo si zaklepal na dveře. Do pokoje vstoupil Lukáš s květinou v pravé ruce. Nevěděla jsem, co si mám myslet. Já, ani nikdo jiný mu nepsal, že jsem ležela v nemocnici. Když se posadil naproti mé posteli, napadlo mě, že musím vypadat, jako přejetá traktorem, a tak jsem se začala nenápadně upravovat. Upřeně se na mě zadíval a uchopil mě něžně za ruku. Nedokázala jsem mu vyčítat, co tu dělá, jelikož jsem byla moc slabá, vlastně jsem to ani neměla v plánu. Viděla jsem ho moc ráda. Za okamžik sáhl do své kapsy pro mobilní telefon a ukázal mi svítivý displej s textem. Stálo tam, že si Martina našla lepšího, což znamenalo, že je Lukáš opět volný. V ten okamžik se mi rozzářily oči. Bylo mi jedno, co se tenkrát stalo, věděla jsem, že jsem měla možnost vrátit se ke klukovi, kterého stále miluji. Lukáš opět uchopil mobilní telefon a začal klikat na tlačítka. Po chvilce mi ho opět postavil před oči. Na displeji stálo: Miluji tě. Hlavou mi proletěla myšlenka, která se mě ptala, co to tedy bylo s Martinou. Jenže touha byla silnější, než rozum, a tak jsem Lukáše opatrně objala.
Za pár dní mě konečně pustili z nemocnice. Měla jsem se sice cítit dobře, ale bylo mi hůř, než před tím. Lukáš se mi od toho dne neozval, a tak jsem měla obavy, zda se například nevsadil s klukama, ale nemohla jsem nic dělat.
Byla neděle ráno, když jsem se vydala jako obvykle na návštěvu ke své babičce. Právě jsem nastupovala do autobusu, když v tom se za mnou ozvalo: "Týno..." Tentokrát to nebyla Martina, ale Lukáš a otevřenou náručí, připravenou obejmout mě. A tak jsem opět z prvního autobusu vyskočila a to přímo do jeho náruče.
S Lukášem jsme spolu začali opět chodit. Na žádné schůzce nechybí, ani láhev Spritu, ani vůně šeříku.

Nehoda

1. září 2007 v 11:52 Příběhy, povídky...

Nehoda

Jedna mladá žena jela autem z práce. Řídila velmi opatrně, protože měla nové auto, koupila si ho teprve den předtím. Její manžel na ten model dlouho šetřil.
Na přeplněné křižovatce na okamžik zaváhala a narazila blatníkem do nárazníku jiného auta.
Strašně se rozplakala. Jak jen takovou škodu vysvětlí manželovi?
Druhý řidič ji sice shovívavě vyslechl, ale trval na tom, že je třeba sepsat pojistnou událost.
Žena začala hledat dokumenty ve velké hnědé tašce. Vypadl z ní jakýsi lístek.
Rozhodnými tahy mužského písma na něm stálo: "V případě nehody si pamatuj, že miluji tebe, ne to auto."
To bychom měli mít na paměti všichni a neustále. Důležití jsou lidé, ne věci. Kolik věcí děláme kvůli věcem, autům, domům, zaměstnání, kvůli hmotnému zisku. Kdybychom stejný čas a stejnou pozornost věnovali lidem, svět by vypadal jinak.
Měli bychom znovu najít čas k naslouchání, k tomu, abychom se sobě navzájem podívali do očí, abychom spolu plakali, povzbudili jeden druhého, smáli se, šli se jen tak projít.
Jen to si totiž s sebou přineseme před Boha. Sami sebe a svou schopnost milovat. Ne věci nebo šaty, ani tohle tělo.
Tatínek s malým synkem šli po ulici plné výkladních skříní. Tatínek nesl těžkou tašku plnou balíčků. Náhle se obrátil k chlapci: "Červený dres jsem ti dal, robota válečníka jsem ti dal, obrázky fotbalistů jsem ti dal, co jsem ti ještě měl dát?"
"měl jsi mi dát svou ruku," odpověděl chlapec.
Tohle je bohuže pravda...

Venku a uvnitř

1. září 2007 v 11:47 Příběhy, povídky...

Venku a uvnitr

Dědeček se sklonil k vnoučkovi a dal mu pusu na dobrou noc. Dítě si hned otřelo tvář. "Proč se utíráš?"ptala se maminka. "Když ti někdo dá pusinku na tvář, tak si ji nemusíš utírat." "Ale já jsem si ji neutíral na tváři. Já jsem si ji utíral uvnitř."
.
Ve vlaku jela maminka s dítětem, které chvíli neposedělo. "A teď už seď!" přikázala mu. Ale dítě jako by neslyšelo a dál si soupalo na sedadlo, aby se mohlo dívat z okénka. Rozzlobená maminka popadla dítě za ramena a posadilo ho vedle sebe. Dítě se na ní vzdorovitě podívalo: "Navenek sice sedím, ale uvnitř stejně stojím!" Protože to, co máme "uvnitř", je důležitější než to, co je navenek.
Podle tohohle by se mělo par lidi ktere znam řidit...

Láska

1. září 2007 v 11:44 Příběhy, povídky...
Láska
Láska. K cemu je láska cloveku jako jsem já. Cloveku kterého zavrhla vlastní rodina a vypovedeli ho z jeho rodné zeme. Proc by mel milovat nekdo kým lidé opovrhují a kterého se bojí? A i kdybych miloval, jak by nekdo mohl milovat me? Nejsem clovek, už dávno jsem jím prestal být, jsem stín, prízrak který zahlédneš ráno ve meste, když jsou ulice ješte prázdné. Nemám prátele...
Ne, nebyl jsem vždycky takový, drív...ano drív jsem byl clovek, drív se me lidé nebáli, mel jsem prátele, znal jsem lásku. Ted to jsou jen staré vzpomínky, staré horké vzpomínky...
Ptáš se jak sem se stal tím cím jsem ted ? Jak se nekdo muže takhle zmenit? Reknu ti jak. Muže zato láska. ANO ta láska kterou lidé tak milují, ta láska která jim plete hlavy bez rozdílu veku, bohatým i chudým, vládcum stejne jako sedlákum. Muže zato láska kterou ted proklínám a nenávidím. Kvuli ní pro me ztratil život smysl, kvuli ní cekám na smrt, která neprichází, jako na vysvobození, jen kvuli tomu že rekla že se vrátí...
Kdo že se vrátí? Ach tak...Moje láska...
Moje láska byla - byla krásná jako letní úsvit, jako blankytne modré nebe, jako noc která zárí tisícem hvezd, ale hlavne - byla pro me to nejdražší na svete. Kvuli ní jsem zradil svou rodinu, prátelé i vše v co jsem veril.
Žili jsme štastne, milovali jsme se jako nikdo pred námi: absolutne, jeden druhému oddáni, témer jako by jsme byly jedna mysl...jedna bytost. Pak ona odešla - rekla že musí jít. Nadlouho. Ale slíbila mi svuj návrat, a já jí slíbil cekání.
Cekání, cekání, cekání, nic jiného mi nezbylo. Zkus si useknout ruku nebo nohu, pak ten pocit vynásob stokrát, tisíckrát a budeš vedet jak se já cítím bez ní. Prišel jsem o kus srdce, kus duše. Kde byla predtím ona je ted jen ticho. Cerná prázdnota bez citu.
A cekání. Ubíjející cekání na její návrat. Víš co je cekání, když ztratíš pojem o case? VECNOST! Nezáleží na tom jak dlouho cekám, pro me je to porád vecná a nemenná šed, bloudení bez cíle v neprátelském svete lží a pomluv. A jediný duvod je slib který jsme si dali, já a ona, stín a láska...
Ted víš všechno, víš proc jsem se stal tím co tu vidíš a já zase vidím ve tvých ocích, že mnou zacínáš opovrhovat. Bojíš se, že bys mohl udelat to samé jako já - všechno opustit kvuli jedné dívce. Tak jdi, pridej se k ostatním lidem a žij svuj život s tou povrchní, prchavou iluzí lásky o které si myslíš že je pravá, kterou mužeš na povel privolat a pak zase odehnat mávnutím ruky jako obtížný hmyz. Než žít v takovém svete radši budu dál jen stínem svého bývalého lidství a budu cekat, dál cekat na její návrat. Na návrat své opravdové lásky, i kdybych se jí nikdy nemel dockat.
Možná...
Snad...
Treba se vrátí už zítra.

Setkání po letech

1. září 2007 v 11:37 Příběhy, povídky...

Setkání po letech

Jednoho dne jsem po dvou letech potkal Alenu.
"Ahoj Aleno, kde se tady bereš?"
"Jedu domu. Dneska mi to skoncilo drív."
"A jak se máš, co deláš? Vždyt jsme se nevideli už asi... hmm... 2roky?"
"Jo jo ten cas tak letí. A nevíš neco o lidech ze starý školy? Už jsem o nich dlouho nic neslyšela."
"Ani se ti nedivím. Je to s mima ponekud... horší..."
"???"
"Jak ti to mám jenom..."
"Tak co s nimi je? Co je s Honzou, Martinem nebo Monikou, ty jsem od té doby nevidela?"
"Martina jsem potkal..."
"Jak se mu vede?"
"...pred 7 mesíci..."
" A potom si ho už nevidel?"
"...dva dny nato jsem se dozvedel, že se predávkoval..."
"Sakra!"
"...a druhý den zemrel."
"Vedela jsem, že v tom jede, ale takhle to nemuselo skoncit!"
"Nemuselo, kdyby byl trochu opatrnejší."
"A co je s Monikou? Tu jsem taky nevidela celou vecnost?"
"Ani já ji nevidel. Ale pred 4 mesíci jsem ji zahlédl..."
"Kde?"
"...pod koly vlaku."
"Cože???"
"Jel jsem domu a vyklánel jsem se z okýnka a videl jsem nejakou postavu, jak leží na kolejích. Bylo to mezi dvema zastávkami, když vlak jel rychle a nemohl zabrzdit. Brzdil ješte 100 metru. Jakmile zastavili vybehnul jsem k tomu místu. Váleli se tam dva papíry, zatížený kameny, aby neulítly. Na každém se psalo jenom sbohem a její podpis. Jeden jsem si vzal a nosím ho celou dobu s sebou na její památku."
"Proc? Proc to udelala?"
"To nikdo neví, ani policie. Jen tak si lehla na koleje a napsala sbohem."
"Mohla bych ten papír videt?"
"Ale samozrejme."
Ukázal jsem papír se slovy na rozloucenou. Na rohu byla zacernalá skvrna její krve.
Rozplakala se, ale za podivne krátkou chvíli se uklidnila a zeptala se: "Honzu jsi taky potkal?"
"Pred tremi týdny."
"A taky... zemrel?"
"Taky."
"Proc? Jak?"
"Rozrezal si bricho svým vojenským nožem."
"Nešlo mu nejak pomoct?"
"Našli ho v pondelí odpoledne, když neprišel do školy. Byl doma sám. Když ho našli, ležel tam už dva možná tri dny."
"Kde ses to xakru dozvedel?"
"Psali to v novinách. Takový ten malý clánecek, který 99% lidí prehlédne."
"Mám na tebe malý dotaz."
"Povídej."
"Potkal jsi nekoho jiného ze starý školy, aniž by potom záhadne zemrel?"
"Ne"
"Potkal jsi ješte nekoho?"
"Jo, asi 10 lidí za poslední dva roky."
"A všichni skoncili stejne? Že jo."
"Težko se mi to ríká."
"V tom prípade myslím, že už pujdu. Ahoj bylo to milé setkání. Mej se."
Byla pryc tak rychle, že jsem se nestacil rozloucit.
Toho dne jsem Alenu videl naposledy.
Za tri dny jsem se dozvedel, že skocila ze 7. patra a nikdo už ji nemohl pomoct.